Hlavní nabídka:
Velikonoční rozjímání
Ráda se v tyto dny v myšlenkách vracím do doby velikonošních svátků i na naší krásné samotě uprostřed lesů. Pečlivě byl uklizen každý kout, maminka napekla mazzance, připravila zvláštní buchtu, která byla slaná a voněla po bylinkách. Tatínek nařezal proutí kolem potoka a každému upletl pružnou pomlázku. Na Velký pátek jsme vzpomínali umučení a ukřižování Pána Ježíše v malém vekovském kostelíku, v sobotu hudba varhan vítala návrat Ježíše, zmrtvích vstání Krista. Doma pak byla hostina, neboť skončil půst. Na hod Boží se nepracovalo, jen nejnutnější činosti, ale náím bylo dovoleno vařit a malovat velikonoční vajíčka. A třetí den jsme my, děti, vždy radostně vítaly, protože jsme s pomlázkou oběšly všechny příbuzné. Nejhezčí bylo právě společenství celé rodiny, radost ze setkání a hřejivá láska.
Kouzlo Velikonoc
Velikonoce jsou po Vánocích nejsvětější svátky. Na celém světě lidé vzpomínají obětování a zmrtvích vstání Ježíše Krista. Avataru věku Ryb nám svým životem a krutou smrtí ukázal cestu z pozemského bloudění. Přišl v posledním měsíci Platónského roku, která je závažný pro vytříbení a roztřídění bytostído časů. Osobnost krista je pro mnohé dodnes nepochopená. V člověku byl přítomen Kristusm božská energie, sluneční paprsek, mocná vesmírná síla, velice vyspělý duch, nezatížený karmou. Jak asi muselo být pro vyspělého ducha obtížné obývat krunýř hmotného těla, a přesto tuto roli přijal, aby posunul vývoj celé planety, Jeho odkaz je jasný. Vezmi svlj kříž a následuj mě. Vynes ho až na nejvyšší metu, trpělivě, bez reptání a odevzdej vše Bohu. Dojdeš vykoupení, spasení, zasvěcení.
Smysl Jeho života byl nepředstavitelně silný a krásný. Učil lidi vzájemné lásce, milovat druhé jako sebe sama, odpouštět nepřátelům. Léčil, uzdravoval, křísil mrtvé, otevíral lidská vědomí podobenstvími, přibližoval morální zákony. Působil velikou duchovní silou, která vycházela ze srdce, z boží láska a prozařoval srdce lidím kteří Ho poslouchali a následovali.
Zážitky z dávných časů
,,Dověděl jsem se o něm. Musí mít zvláštní vlastnosti, chci ho vidět. Jdu tři hodiny cesty , jsem už starý, únava mě přemáhá, ale musím ho poznat... . Poslouhám, jsem blízko něho, cítím z něj sílu a něco, co neumím pojmenovat, ale je mi dobře. Nechci se ani vrátit... Chodím za ním a poslocuhám ho den co den. Už uplynul týden... Vím, že musím domů, rodina čeká, ale přál bych si zůstat. Pochopil jsem lásku v mojí duši, je prostoupena láskou ke všemu živému. Těším se na vnoučata , budu jim vyprávět, budu o ně více pečovat. Stal jsem se moudřejším. ´´
Téměř každý, kdo zažil během sezení přítomnost samotnmého Krista, hovořil o tom, jak jeho srdce zaplnila hřejivá láska a v mysli se otevírala vesmírná moudrost. Moudrost prostoupena všeobjímající láskou, vzpomínky na něco nepředstavitelně krásného. Lidé často projevují přání ještě setrvat, nevracet se hned z té vzácné dobym aby mohli ještě chvíli prožít ve společenství s Ježíšem a s ostatními stejsně láskyplně naladěnými lidmi.
Další zážitek z hlubinné terapie nás přivádí do Izraele. ,,Slyšel jsem o něm, ale nevěřím tomu, co se o něm povídá, je to spíš nějaký chudák. Jeho otec je lůza, nic nemají. On ten truhlář dává lidem zadarmo. Ubožák, hlupák. Dálna malá, viděl jsem opracované hranoly dřeva. A jeho žen? Usmívá se, nemohu se na to dívat, jak je šťastná a já mám všechno a není mi do smíchu... Přicházá za mnou sousedm abych si ho šel poslechnout. Nechce se mi, ale jdu. Jdu i proto, že tam uvidím toho člověka, co mi ještě nezaplatil. Mohl by mezi nimi být. Lidé ustupují z cesty, rozhlížím se, ale nevidím ho. Zaslechl jsem poznámku člověka vedle sebe – pracuje pro Římany, možná pro Herolda. Lidé přede mnou zhýbají, jako by se mě štítili. ,,Kdo jsi? ,,Jsem celník přesný a přísný, až nelidsky tvrdý. Ale je to moje práce, tak se to po mně žádá. ,,Mám na hlavě helmu, nemohu se dostat až k němu, zástup ho poslouchá, a kdo je vpředu, nechce uvolnit místo. Jsou tak zabraní, že mě nevnímají. Zastavil jsem se a taky poslouchám. Nerozumím tomu, ale něco mě na něm zaujalo. Je to docela obyčejný člověk, chudák, má obyčejné šaty, ale nemohu od něj odtrhnout oči. Dívá se na mě. Stydím se, skláním hlavu, nemohu pohlédnout do jeho očí. Ptá se, jak se jmenuji. Proč ho to zajím? Nechci mu to říct. Odmítám se s ním bavit, ale poslouchám. Druhý den mi žena říká, jestli ho chci znovu viděět, že je tu blízko. Jdu tam, není to náměstí, ale nádvoří nějakého domu. Stojím vzadu a jsem v civilu, aby mě nikdo nepoznal. Ale on ví, že tam jsem. Dívá se na mě a říká:
,,Pojď za mnou Matouši.´´ Jak to, že ví, jak se jmenuji, vždyť jsem mu to neřekl. Nevím, jaká síla mě k němu táhne, lidé se rozestupují, nevím, co se to se mnou děje. Cítím lásku, uvědomuji, jaký jsem byl člověk. Klečím před ním, nevím, proč to dělám. Zvědá mě za paži a říká: ,,Půjdeš se mnou? ´´
Chci říci ne, ale říkám ano. Stydím se čím dál víc. Vždyť ty lidi okrádám. Teď vidím, jak jsou chudí. Sebral jsem zbohé rodině poslední kozu, která jim dávala mléko pro dítě. ,,Chci s tím přestat.´´ ,,Přestal jsi ?´´ ,,Jdu tam znovu, je tam více lidí. Půjdu s ním, ale mám strach z chudoby a z toho, co tomu řekne rodina. Zvu ho domů, ale stydím se, protože mám blahobyt a on nic. Manželka se zlobí, nechápe to. Jen malý syn z toho má radost a se zaujetím ho pslouchá. Žena se ptá, z čeho budeme žít. Ale vždyť máme dost, jen se trochu usktovníme. Nelíbí se jí to, křičí na mě, já se před ním za ni stydím. Odcházíme a on hladí mého syna. Přestože odcházím, jsem šťastný, že jsem s ním, i když nebudu nic mít. Následuji ho spolu se zástupy. Já nejsem nic, ale stále si kladu otázku, kdo je on... Nemáme hlad, protože nám lidé dávají dost i z toho málam co mají. Učím se, celou dobu s ním se učím.´´
Posouváme se v čase, až do slavnostího vjezdu do Jeruzaléma: ,, Je tu hodně lidí, velký hluk a křik, každý se ho chce dotknout. Jsem šťastný, že k němu patřím. Jede na mule, oslíku. Jsem unavený a nechápu, kde on bere tolik síly. Podívá se na nás a my zas můžeme jít dál.´´
V přítomnosti Ježíše byli lidé šťastni, ale z Jeho milosti můžeme žít a být šťastni stále.
Kristovská láska nás provází každou vteřinu našeho života. Je to neustálý světelný paprsek, propojující naše osobní sluníčko s paprsky Slunce, které prozařují naši Zemi i v noci. Je to Božská energie, která na nás neustále působí. Je nejvenějším darem, který ve svém životě máme.
Něktšří lidé žijí z poznání a prožitku lásky dodnes.
,,Je mi asi pět let. Jdu s maminkou na nějaké setkání. Poskakuju vedle ní... Zastavím se a dívám se na něho. Je krásný. Běžím k němu a ptám se: ,,Kam jdes? ´´ Podává mi ruku a říká: ,, Pojď se mnou´´. Jdu s ním ruku v ruce, není na světě nádhernější pocit... Žiji z něho dosud a děkujim že jsem mohla znovu prožít Jeho přítomnost. ´´
Cesta vývoje
Byl přijímán s velikou láskou, davy lidí Ho následovaly, ale setkala jsem se při sezení i s nepochopením, dokonce nepřátelstvím. A třebaže šlo jen o jeden případ, překvapil mě.
Paní už dříve narozená, přežila ztráty svých nejbližších, oplakala své rodiče a sourozence, manžela i své tři děti, zůstala sama. Poznamenala, že se cítí jako plachta ve větru. Při návratu do doby Ježíše se nachází přímo v Jeruzalémě. Je plná nespokojenosti, zloby, roztrpčení. ,,Ježíš? To je ten žid, ten, co lidi pobouzí proti nám.´´ ,, Slyšíš Jeho slova?´´ ,,Ne, jen to v našem domě říká náš přítel.´´ ,,Kdo jsi? ´´ ,,Manželka toho muže, co nám patří ten dům a dílna. A máme hodně polností... Mám darovat něco ze svého! Každý má, co si vypracoval, proč se mám dělit?´´
Víme, že vše je ve dvojnosti, taik o tato zkušenost zapadá do mozaiky života lidí té doby a nese se až do dnešních dnů. Někdy přichází ponaučení až po mnoha dlouhých etapách.
Lidé většinou během svých životů pochopili cestu vývoje a změnili své postoje a vztah k druhým. Ti, kdo přijali Jeho poselství, byli také ochotni zemřít za tuto nově získanou Pravdu. Mezi prvními byli apoštolové, kteří se rodí do dnešních dnů.
Nacházíme poslední večeři Páně. ,,Scházíme se v domě, bojím se, mám strach o Něho i o ostatní, nevím, co se stane. Ježíš je bledý, smutný, ale nedává na sobě nic znát. Uklidňuje nás: ,,Nic se nebojte, Bůh vás neopustí, věřte, že i já budu stále s vámi... ´ Sedíme za stolem. Nemluvíme, jen jíme. Všichni cítíme tíseň. Ježíš bere do ruky chléb, láme, žehná : , To jezte na mou památku. ´ Pak zvedá nádobu s vínem, žehná a opět říká: , To pijte na mou památku´. Je mi divné proč nám to říká. U dveří je rozruch, nějaká žena nás přišla varovat, že se sem blíží vojáci. ´´
Ptám se, kdo je ta žena, která je přichází varovat? ,, Je to Marie Magdalská,´´ ,, Znáš ji ? ´´ ,, Žárlím na ni, nemám ji rád. Nemá ji rád ani Lukáš ani Petr. Díváme se na ni jako na nečistou, ale Ježíš se jí věnuje víc než nám. Nevěřím, že to tak myslí, spíš ji chce přitáhnout k sobě, k Bohu. Ježíš vstává, my také, hlučně se dohadujeme. Vycházíme ven. Spěchám za rodinou, jsou v pořádku, a tak se vracím za ostatními, jdeme na Olivetskou horu.´´
Posouváme se ke konci života Ježíše Krista. ,,Jsem v davu, nese kříž, tedy břevno. Schovávám se, aby mě nepoznali, strašně se bojím. Hluk. Někdo mu podává šátel. Podlamují se mi kolena, na jeho koleno padám a obtížně se zvedám, nemohu dálm zatarasili nám cestu. Zase jdu dál, nevím, co se děje. Jdu , už se nebojím, jsem uvolněný, nic nevnímám. Uvidím před sebou Marii. Nepláče, obdivuji ji, vím, že trpí, asi věří, že je v rukou božích.
Posouváme se do doby o něco později. ,, Jsem v místnosti, není tam žádný nábytek. Sedíme na zemi opřeni o zeď. Mám strach. Přichází Jan. Nenašil Ježíše. Nevěříme. Jeden to jde zjistit. Myslím že to Tomáš. Sedím unavený, mám zavřené oči, ale nespím. Někdo otevřel dveře ? Ne, jsou zavřené. Vidím záři. Nespím. Stojí uprostřed, kolem Něho je obrovské světlo. Vstávám, chci si sáhnout, ale nepustí mě k to k Němu. ,, Vrátil jsem se, abyste uvěřili. Jděte a sdělte to všem ostatním. Nemusíte se bát, jste v ochraně Boží.´´ obrací se k Janovi ,,Zapiš vše, co sji viděl a předávej. ´´
Světlo a láska Kristovy energie se staví proti nevědomosti, nepochopení a tmě. Jeho působnost je trvalá a na začátku každého věku se manifestuje s jestě větší silou jako pomoc duchovní obrodě lidstva.
Jarní bod Platónského roku vstoupil do věku Vodnáře, jehož symbolem je chlapec, který z amfory vylévá boží Pravdy pro všechny a přináší vyšší oktávu lásky. Nastolí jedno náboženství univerzální lásky, která byla a je skrytým základem všech náboženských směrů. Žijeme v Jednotě, jejíž jediný princip je sám Bůh, božská kosmická energie, která vše prostupuje a všechny obdarovává stejným dílem. Pochopíme konečně Kristova slova ,,neodejdeš, dokud nesplatíš do posledního haléře´´, aby už konečně zavládl klid a mír nejen v našich srdcích, ale na celé planetě Zemi?
Přeji vám, milí přátelé, krásné Velikonoce!
PhDr. Marta Foučková